Holčička vidí duchy

Dnes trochu mystiky, spirituality a duchařiny. 

Možná si budete myslet, že to není možné. Ale jsou věci, které se kolem nás dějí a my o tom nemáme ani ponětí. Ti kdo je zažívají o nich raději nemluví. Malá holčička si neustále stěžovala na to, že v domě, kde bydlí, vidí duchy. Jeden chodí po domě, ale ten ji nechává být. Jen jí pozoruje. Ale druhý ji doprovází na každém kroku, číhá na ni v pokojíčku, když to nejmíň čeká, tak ji doslova děsí. Musí spát pouze při světle. Její strach se stupňuje. Nemá klid ani přes den. Neshody začíná mít i s matkou. Nechce chodit už ani zhasínat a máma na ni křičí, že nebude vše dělat za ni... Nepochopení jejího strachu a pocitů. Co teď? Já k nim nemůžu. Doslova odmítají moji pomoc. Při rozhovoru cítím, že tam nemůžu ani nahlédnout v meditaci. Naštěstí už se mnou v minulosti i meditovala. Sama mě prosí o pomoc. Výborně. Pořád nevím, jak ji pomoci. Jak to provést. Několik dnů se vnitřně nalaďuji. Přímo do domu nemohu, majitelé si to nepřejí. Celé je to zablokované. Cesta se ukáže. Vím to. Potkáváme se. Usedám s ní do meditace. Krásně se uvolňuje. Cítím, že mi věří, ale má strach. Pomalu ji v meditaci vedu zpět do domu... Začíná mi popisovat co vidí. Pořád ji ujišťuji, že je se mnou. Jsme ve fázi, kdy je to pro ni hodně těžké, z jejího pohledu až nebezpečné. Sama tam je teď jako energie, vědomí, stejně jako ten co ji straší. Jen ona a "to", tváří v tvář. Doslova cítím její strach. Plně se odpoutávám od své mysli a nechávám se vést svými průvodci. Okamžitě mi přichází techniky na její ochranu, aby zvládla pokračovat. Popisuje mi, jak se toho bojí, jak je to černé a sedí v rohu. Opět k ní promlouvám a navrhuji ji, že to teď převezmu. Pomalu se jí dotknu a vidím to, co ona. Skrze ní vstupuji do místnosti. Všude je strach. Její i té tmavé energie. Jsem úplně tam. Stávám se jen nástrojem pomoci. Vidím skrze tu temnotu v této bytosti světlo. Poznávám, že je to duše. Musím to světlo v ní probudit. Je to malé dítě. Chlapec. Tolik se bojí. Jeho strach se proměnil ve zlo. A najednou se začnou dít neuvěřitelné věci. Vše prozáří světlo a průvodci místnost nádherně rozzáří. Holčička v meditaci po celou dobu pláče, já ji držím za ruce a tečou mi slzy taky. Neuvěřitelné propojení. V místnosti se vše uvolňuje a duše chlapce odchází. Vím, že není ještě konec. Cítím tam přítomnost ještě někoho. Ale je to i její učení. Ptám se " Prosím, podívej se. Není tam ještě něco? 

"Ano, ta druhá vše pozoruje."  

"A nechce taky odejít? "

"Jo půjde, když už se tohle děje?" 

Je zvláštní sedět někde jinde a vidět skrze někoho jiného události jinde a zároveň cítit pocity své i ostatních. Návrat zpět. Nejdříve opouštím její místnost, pak její tělo a plně naciťuji sebe. Až po té pouštím její ruce. Teď je důležité ještě léčit holčičku a její energii. Zbavuje se zbytků strachu v těle a sama si říká, co potřebuje. Vnímá své průvodce a andílky. Už z ní necítím strach. Vyvádím ji zpět a plně do těla. Objímá mě a děkuje. Jsem přesvědčen, že ji čeká v životě něco neuvěřitelného. Znám ji. A vnímám to jako její dar. Citlivost pro druhý svět, duše a energii. To, co už poznala a prožila ve svých 10 ti letech je neuvěřitelné. V tomto případě vidíme, že se cesta našla. Ego dospělých a nepochopení bránilo, ale v pravý čas se situace stejně vyřešila. Zahoďme ego, vždyť pomoc našim blízkým, našim dětem je to nejdůležitější.